Typy přenosů dat u bezdrátových technologií
Základním kritériém pro přenos informace pomocí bezdrátových technologií je elektromagnetické vlnění. Podle frekvence přenosu pak pojmenováváme jednotlivé typy. A to na rádiové, mikrovlnné, infračervené a světelné. Níže je ke každému typu uvedeno několik vět.
Rádiové přenosy dat
Elektromagnetické vlny v rádiové části spektra lze poměrně snadno generovat i přijímat, jejich dosah může být relativně velký, a mohou dokonce i prostupovat budovami - a tak se s úspěchem používají jak uvnitř budov, tak i na otevřeném prostranství. Šíření rádiových vln je všesměrové, což znamená že antény příjemce ani odesilatele nemusí být nějak speciálně směrovány.
Další vlastnosti rádiových vln pak již jsou více závislé na konkrétní frekvenci - na nižších frekvencích vlny snáze prochází skrz překážky, ale jejich „síla" s narůstajícími vzdálenostmi velmi rychle slábne. Naopak rádiové vlny vyšších frekvencí mají tendenci šířit se více přímočaře, a odrážet se od nejrůznějších překážek. Mnohem více jsou také závislé na povětrnostních vlivech, například na dešti a mlze.
Nejznámější rádiovou technologií je bezdrátová norma IEEE 802.11, známá také jako Wi-Fi, která byla přijata v roce 1997 a pracující v pásmu 2,4GHz a prvotní propustností 2Mbit/s. V roce 1999 existovala již tato norma s propustností 11Mbit/s, která se nazývá 802.11b. Dále se přidaly normy 802.11a, která pracuje v pásmu 5GHz s propustností 54Mbit/s a v roce 802.11g, která pracuje v pásmu 2,4GHz s propustností 54Mbit/s.
Dosah těchto norem je maximálně pár set metrů, v reálném prostředí kolem sta metru. Proto se nejčastěji využívají pro lokální bezdrátové sítě ve firmách nebo veřejných prostorech jako přístupový bod, tzv. hot-spot. V dnešní době se stále pracuje na nových normám 802.16, známé také jako Wi-Max, které budou pracovat na frekvencích od 2GHz do 11GHz a dosahovat přenosové rychlosti až 134Mbit/s a pracovat na vzdáleností 40-70km.
Mikrovlnné přenosy dat
V pásmu nad 100 MHz se elektromagnetické vlny mohou šířit již velmi přímočaře, a tak je již možné soustředit veškerou jejich energii do poměrně úzce směrovaného paprsku - vyžaduje to použít na obou stranách vhodnou směrovou (parabolickou) anténu, a navíc je nutné tyto dvojice antény dosti pečlivě zaměřit proti sobě. To může být i dosti nepříjemným problémem, například při různých povětrnostních vlivech (např. větru) , které dokáží pozměnit nasměrování antén. Na druhé straně úzce směrové šíření v mikrovlnném pásmu snižuje problémy s vzájemným ovlivňováním a přeslechem jednotlivých přenosů, a znesnadňuje také případný odposlech.
Úzce směrované mikrovlny dokáží cestovat na relativně dlouhé vzdálenosti, ale pouze na přímou viditelnost. Ta je v praxi limitována jak terénními překážkami, které mikrovlny nedokáží obejít, tak i zakřivením země - pokud je pak nutné překlenout pomocí mikrovlnných přenosových tras delší vzdálenosti, je nutné budovat „retranslační stanice" ve vhodných vzdálenostech od sebe, a po dvojicích na přímou viditelnost od sebe. V praxi to bývají maximálně desítky kilometrů mezi jednotlivými stanicemi. Díky retranslačním stanicím je pak ale možné budovat relativně výkonné, laciné a rychlé přenosové trasy i na poměrně velké vzdálenosti.